Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tu chvíli, kdy jsem si album „Ellengæst“ poslechl poprvé, si budu pamatovat hodně dlouho. Titulní skladba „House Of Fools“ totiž začíná silně melancholickou žesťovou linkou, jíž náhle přeruší burácející kytarová stěna. Ta působí jako tsunami, jenž náhle utne sólovou trubkou na smuteční slavnosti. Po téhle sonické vlně se skladba opět posadí do poklidného teskného tempa. Jako by se kolem vás prohnala sama Smrt a za ní kráčelo Smíření a Smutek. Ten pocti obezřetnosti, který hned úvodní sekundy desky vytvoří, nejde jednoduše popsat. „Ellengæst“ na vás vycení ostré zuby, vy víte že je má, ale následně se k vám konejšivě přitulí. Jste si jisti, že album se vám chce dostat pod kůži, a vlastně tak trochu víte, že se tam dostane, přičemž si současně uvědomujete, že jeho poslech není bezpečný.
Dvojvinylová nálož hudby CRIPPLED BLACK PHOENIX vás provede spletitými uličkami žánrů, v níž každý ze zainteresovaných hudebníků představuje trochu jiný přístup k tvorbě, což dodává skladbám potřebnou dynamiku. Tam, kde se vyčerpává postrock, přebírá štafetu velmi dekadentní countryrock a jiné žánrové příměsi. Výsledkem je ale sevřená kolekce, která si drží velmi specifickou náladovost. Oproti mnoha jiným spolkům, majícím tendenci uchopit kytarovou hudbu experimentálnějším způsobem, tu nacházím i velmi mnoho míst, jež mají velmi silný melodický potenciál, například hlavní motiv refrénu u skladby „Lost“.
Skupinu vedenou multiinstrumentalistou Justinem Greavesem (ELECTRIC WIZARD, IRON MONKEY, …) doplnil v roce 2018 kytarista Andy Taylor a krom dalších dvou členů, tvořících nyní základ kapely, byly k tvorbě přizvány další osobnosti napříč žánry. V tomto ohledu je jejich role ve skladbách, které jim byly svěřeny, poměrně signifikantní. Hned ve zmíněné titulní skladbě zní hlas Vincenta Cavanagha z ANATHEMY, dodávající velmi specifikou náladu. Třetí skladbu zatěžkává zase ponurý recitativ Gaahla, bývalého zpěváka blackmetalové ikony GORGOROTH. Ve skladbě „Cry Of Love“ se potkávají dokonce dvě výrazné persóny, tou první je australská královna temného folku a gotického blues Suzie Stapleton a druhou hardcoreový kytarista a zpěvák Ryan Patterson. Všechny tyto hosty CRIPPLED BLACK PHOENIX vytěžili na maximum. Nejde jen o nějaké refrény nebo zdvojení zpěvů. Pro většinu písniček představuje host, kterého kapela oslovila, základní kámen, kolem kterého se celý mechanismus skladby otáčí.
Velmi důležitá jsou pak témata, se kterými CRIPPLED BLACK PHOENIX pracují. Hudební postupy jsou až na výjimky většinou neagresivní, ale o to intenzivnější. To se týká jak formy, tak obsahu. Atmosféra zmaru se tu plouží sice pozvolna, ale o to pečlivěji a rafinovaněji vás postupně obrůstá a obkličuje. V tomto ohledu vyšlo jen málo desek, které jí v tom mohou konkurovat.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.